Činčila se představuje

Toto temperamentní ušaté zvířátko s hebkým kožíškem, dlouhým ocáskem a výraznýma očima pochází z vysokohorských oblastí Jižní Ameriky, především And. Právě výjimečnost kožíšku způsobila, že činčily jsou ve volné přírodě už téměř vyhubeny. Byly loveny nejprve Inky, kteří pro vysoce postavené vyráběli z kožek činčil pláště. I jiní Indiáni používali činčilí kůže jako součásti oděvů. Na počátku 19. století započal hon na činčily v hrozivém měřítku. Výsledkem je nejspíš naprosté vyhubení činčily krátkoocasé a velmi vzácný výskyt činčily vlnaté v divoké přírodě.

Nejen svým vzhledem připomíná veverku, morče i myš. Jako veverka je bystrá a hbitá, s morčetem má společné rysy i nároky na stravu a jako myš hlodá vše, co jí přijde pod packy. Ve svých předcích musí mít snad i klokana, v dobrém rozmaru naprosto přesně kopíruje jeho poskakování :). Svůj dlouhý ocásek používá k udržování rovnováhy, stejně jako klokan.

Činčila vlnatá dorůstá v dospělosti délky těla 25-28 cm, délky ocasu 17-18 cm a hmotnosti 400-600 g, přičemž samičky ve většině případů bývají drobnější než samečci. V přírodě mívá činčila 1-3 vrhy po 1-6 mláďatech. Březost trvá 111-113 dní, mláďata se rodí značně vyvinutá, hned po narození vidí a jsou osrstěná. Pohlavně dospívají v 4. měsíci, ale k chovu by se měla používat až od 10. měsíce, kdy jsou teprve plně tělesně vyvinutá. Říje u samic se dostavuje v 28-32denních intervalech.

Činčila je společenské zvířátko. Mnohem lépe jí je ve společnosti jiné činčily, než samotné s pozorným lidským majitelem. Aktivní bývá za soumraku a za svítání. Během dne odpočívá, přesto mnohdy zvědavost přemůže únavu a činčila kontroluje, co se kde šustlo.

Při dobré péči se dožívá 10-15 let, někdy i 20 a více. Její kožich je natolik hustý, že nezpůsobuje alergii. Pro svou nenáročnost je vhodná pro páníčky s nedostatkem času, není vhodná ale pro malé děti, protože je divoká, mrštná, málo ochočitelná a rozhodně se nebude chtít mazlit, kdy se dítěti zachce.

Taxonomické zařazení: